Ochutnávka knihy "Pět úkolů pro Rudolfa"

Pět úkolů pro Rudolfa

Napsala: Pavla Šebková

Představte si starý dům a v něm - jedna, dvě... myši a kocour. Chlupatý, zrzavý kocour, co má jeden fousek delší než všechny ostatní. Myši a zrzavý kocour žili v tom domě docela sami. No sami... úplně sami ne. Bylo tam spoustu květin a tajemných pokladů. Takových těch pokladů, co jim dospěláci říkají harampádí. Dětský kočárek s loukoťovými koly, na něž se dá vybrnkat jakákoli melodie, truhly plné zažloutlých dopisů, pohledů, vzácných odznaků i uniforma. Pojízdné kolo bez kola, obrázkové knihy i rozpletené košíky nebo láhve od sirupu. Zkrátka, najdete tam vše, nač si vzpomenete. Dům je sice starý, ale voní klidem a bezpečím. Paprsky slunce v jeho místnostech rozsvicují zrnka prachu jako malé světlušky. Třpytí se a tancují kolem věcí, které tu leží už léta. Jak už bylo řečeno, jen dvě myši a kocour občas zvíří sedlý prach, ale lidská noha sem dlouho nezavítala. Ale přesuňme se k naší trojici. Možná byste očekávali dlouhé boje a hry na honěnou mezi kočkou a myšáky. Možná byste čekali, že si kocour bude chtít dát jednu z myší k obědu a možná byste i čekali, že myši straží na kocoura pasti, aby se ho zbavily. Hmm... tak to raději nečekejte, abyste nebyli zklamaní. Protože Hubert, Písk a Dlouhý vous jsou kamarádi. Dlouhý vous - tedy kocour, je už staletý kocour. Myši ho chytat nebaví. Nějakou tu dobrotu venku vždycky dostane a navíc - přece by si nesnědl jediné kamarády! Byl by potom v domě docela sám. Tedy až na květiny a harampádí... totiž tajemné poklady. Hubert nosí modrý kabátek a rád si z Píska utahuje - za prvé proto, že on má kabátek zelený, což podle Huberta není barva králů, za druhé pro jeho tlusté brýle a za třetí kvůli jeho jménu. Říká mu Písku a zdůrazňuje, že tím myslí písek. Písek jako písek. Rozumíte? Ty malé kamínky. No, zkrátka ty Hubertovy žerty někdy nebývají moc vtipné, jsou spíš takové naivní, ale co si budeme povídat, bez nich by to nebyl Hubert a Písk s Vousem ho pro ně mají rádi. I když Píska ty vtipy často rozčilují. Prozradím vám, že Hubert je navíc malinko zbrklý a nezodpovědný a také tak trochu plašmyška. Strašpytel. Písk je zase svou přehnanou zodpovědností a hloubavostí skoro až nesnesitelný. A kocour? Nenechá se vytrhnout ze svého klidu. Toho abyste neustále do něčeho nutili. Najít si své vyhřáté místečko v paprsku slunce a občas jít na mlíčko k sousedům. To je něco pro Vouse, ale řešit nějaké problémy? Nee... ještě chvilku si zdřímnout... a pak... možná... uvidíme... chrrrr... Kde jsme to... přestali? Ano, tady... TADY STRAŠÍ Den jako každý jiný. Písk vstává ještě za tmy, sotva začnou ptáci pohvizdovat na sluníčko: „Zasviť nám, zasviť nám!“ Ustele si pelíšek a přikrývku významně protřepává tak dlouho, až zvířený prach polechtá Huberta v nose. Ozve se mocné kýchnutí a Hubertovo nespokojené mručení. Vztekle se otočí na druhou stranu, zády k Pískovi a přehodí si peřinu přes své velké uši. Než byste napočítali do pěti, zase spí. Písk si z Hubertova lamentování nikdy nic nedělá. Usmívá se a těší se na nový den. Na svoje křížovky, naučné články v novinách a možná i nějakou tu detektivku, která zní přes zeď z rádia ve vedlejším domě. Těší se, jak si v trávě protáhne unavený ocásek a přivítá sluníčko. „Dobrý den, sluníčko...“. „Dobrý den...,“svitne slunce na oplátku Pískovi do očí. Takhle slunce zdraví... zableskne do oka, zamává na pozdrav. Dělají to tak s Pískem už léta. Možná i proto Písk vstává dřív, než se rozední, aby mohl přivítat slunce, které teprve vychází z mračných peřin za kopcem. Když je sluníčko rozespalé, je jeho záře mnohem zlatější a sytější než obvykle. Mušky jsou v jeho svitu jako princezny a i tráva se se svým náhrdelníkem z rosy cítí velice vznešeně. Proto mívá příroda zlatý závoj ráno i večer. Poznáte tak, kdy sluníčko vstává a večer, že už se mu chce spát. Písk si z trávy nachytá pár kapek rosy do kožíšku, aby se umyl. Ví, že se už brzy v okně objeví Vous. Lehne si na svůj parapet a i on začne ráno hygienou. Počká si na mléko, které mu nosí sousedovic Anežka, a ta se s ním chvíli mazlí, než uteče do školy. Vous jí zavrní své díky za pohlazení a pustí se do jídla. Písk posbírá drobečky v okolí, trošku mléka od Vouse a udělá k snídani kaši i pro Huberta, který se s posledním cinknutím prostřeného stolu přišourá ospalým krokem do kuchyně a bude pomalu rozlepovat oči. Myslím, že kdyby mohl spát celý den, určitě by to vydržel. Ráno jako každé jiné. Dnes je ale přece jen něco jinak. Písk má snídani nachystanou a Hubert pořád nikde. Jak už bylo řečeno - Písk je myšák poctivý a zodpovědný. Ne, že by nechtěl nechat svého kamaráda o něco déle spát, ale to, že Hubert nepřišel na snídani, se mu opravdu nelíbí. Hubert bez jídla... totiž není Hubert. To je jako růže bez vůně nebo kapr bez vody. „Huberte, ty lenochu,“ volá Písk, ještě než se přiblíží k pelíšku. „Vstávej, na stole je snídaně!“ Přijde do pokoje a nestačí se divit. Hubert stojí na nočním stolku, v ruce knihu a výhružně s ní mává kolem sebe. „Huberte, snažíš se komáry násilím donutit ke čtení, nebo jsi tuto knihu vyhodnotil jako nezajímavou?“ „Nemluv zas učeně a kryj se,“ vykřikne Hubert a mrští knížkou o zeď za Pískem. „Co blázníš? Mohl jsi mě trefit!“ „Nemohl, upozornil jsem tě a ty ses sehnul,“ odvětil Pískovi Hubert. „A co kdybych se nesehnul?“ „Ale ty ses sehnul!“ nepřipouštěl Hubert, že by jeho chování mohlo být nějak nebezpečné. „Můžeš mi říci, co to tu provádíš? Proč házíš mou knihou po pokoji?“ dožadoval se Písk vysvětlení. „Tady Písku,“ špitnul Hubert ustrašeně. „Tady straší.” Písk mlčel... pokrčil čumáček, zkřížil přísně ruce a čekal. Neměl rád, když si z něj Hubert utahoval a ta situace očividně právě nastala. „Někdo mě tahal za packu, když jsem spal,“ pokračoval Hubert ve vysvětlování. „Myslel jsem si, že jsi to ty a ohnal jsem se. Po chvíli mě někdo tahal za ocásek. Když jsem otevřel oči a chtěl tě okřiknout, nikdo tam nebyl!“ „Prosím tě, Huberte, něco se ti zdálo. Znáš ty své sny z hladu.“ „Nezdálo! To nebyl sen! Když jsem vstal, že ti to půjdu říci, začaly mi pantofle chodit samy od sebe,“ trval Hubert na tom, co říká. Písk netušil, jestli si z něj Hubert tropí žerty, nebo jestli nemá bubáky v hlavě z toho horka. V každém případě měl hlad a nechtěl se zdržovat hloupostmi. „Pojď se najíst!“ mávnul rukou a odešel do kuchyně. U snídaně byl Hubert pořád jako na jehlách. Ohlížel se a lekal jakéhokoli hlasitějšího zvuku. Písk se na to nemohl dívat a nervózně cinkal lžičkou o sklenici. Když lžičku položil a chystal se odejít od stolu, cinkání nepřestávalo. „Tak ale dost už s těmi žerty!“ okřikl Písk Huberta. V tu chvíli se do kuchyně líně vkradl rozespalý Vous a zatímco předvedl mistrovský jógový kočičí hřbet, řekl: „Co to tu provádíte, ušáci, to už se hádáte i u snídaně?“ „Hubert si ze mě neustále dělá legraci a mě už to jeho vtipkování opravdu přestává bavit!“ „Písk mě bezdůvodně okřikuje, křivdí mi a nevěří, že v tomhle domě straší!“ volali jeden přes druhého, jakoby závodili, který z nich to Vousovi řekne dřív. „Straší?“ zvedl zaujatě uši Vous, „tak to by vše vysvětlovalo - už potřetí mi někdo upil mé ranní mléko od Anežky! Však já si na to strašidlo políčím,“ sykl a začal si rozčileně brousit drápky o koberec, až z něj lítaly štětinky. „No, výborně! Ještě ty začínej!“ zvolal Písk samým zoufalstvím a vložil svou ušatou hlavu do dlaní. „Ach, kde je mé krásné, klidné ráno plné slunce a teplé snídaně? Káva ztuhla a na studené kaši mi bruslí mouchy.“ „Nevím, od kdy ti vadí mouchy?“ ještě Píska provokoval Vous. „A vůbec, kávu tu máš už dobrý týden... ta ti neztuhla teď, z té už se ti pomalu vyrábí sýr!“ „Chtěl jsi říci: sýřenina,“ opravil Vouse Písk. Vous se ale nenechal rušit, dál řešil představu strašidla, co mu upíjí mléko od Anežky. Zatímco se mezi sebou takto dohadují, ozvalo se znovu to podivné cinkání o sklenici. Písk s Vousem se podezřívavě otočili na Huberta. „Já to nedělám, já to neděláááám!!“ vyprskl ustrašený Hubert a vzdávaje se, skočil na stůl, div si nešlápl do snídaně. To Vouse velice pobavilo. „Skáčeš na stůl jako kdysi moje panička, když se bála, že je v místnosti myš!“ chechtal se, až kolem něj lítaly zrzavé chlupy. „No, ale ty jsi myš! Sám před sebou neutečeš a pro strašidlo těžko bude stůl nějaká překážka.“ „Ty se směješ, Vousi, ale tady opravdu něco nehraje!“ brání se roztřesený Hubert. „Já bych rád podotkl, že tady naopak něco hraje!“ řekl Písk a zaujatě poslouchal cinkání. „Písku! Ty jsi vždycky tak chytrý, ale teď jsi mě tedy vůbec nepochopil, já nemluvím o tom zvonění, ale o tom, že se mi tu něco nelíbí!“ pištěl Hubert jako když, promiňte mi ten nelidský (ehm, vlastně nemyší) příměr, jako když taháte kočku za ocas. „Mně se to docela líbí,” mlaskl Vous do rytmu svého mytí. „Pánové, prosím, začněte mě konečně poslouchat, něco se tu děje!“ vykřikl Hubert a všechno v tu ránu ztichlo. V místnosti byl rázem klid, který byl podezřelý. Vous, zaseknutý v mycím procesu, zapomněl zastrčit jazyk zpátky do tlamy a Písk nastražil ucho. „Slyšíte to?“ řekl... „Co?“ zeptali se Hubert s Vousem. „No... NIC.“ „Nic slyšíme, to máš pravdu,“ přitakal Vous. „Pssst,“ ozvalo se do ticha. Všichni tři zírali a téměř nedýchali. I dech byl v tu chvíli totiž hlasitý. A opět: „pssst.“ „Co to jee?“ třásl se Hubert. „Kdo dělá ten zvuk?“ ptal se vystrašeně svých kamarádů. „Pánové, jistě to má nějaké racionální vysvětlení.“ „Jaké?! Jaké?! ...prostě tu straší!” odpovídal Hubert Pískovi a schoval se Vousovi pod ocas. „No pozor, pozor! ...ne že mě zacucháš!“ „Tohle musí mít nějaké racionální vysvětlení.“ opakoval Písk. „Já jsem vysvětlení,” ozvalo se do ticha. „Kdo to řekl?“ udeřil Písk na Vouse s Hubertem. „No já ne, já se nestačím divit a Hubert se mi cuchá do ocasu. Jestli mi nadělá uzlíky, vezme na mě Anežka hřeben a bude mě česat a to já nerad!“ rozčiluje se Vous, pošťuchujíc packou Huberta. „Já se bojím!“ kvílel Hubert. „Mne se nemusíte bát,“ řekl zase nikdo a to už se Pískovi přestalo líbit. „Podívejte, pane, no vy, co nám chodíte v pantoflích a cinkáte o sklenice. Řekněte nám ihned, kdo jste, protože na tyhle legrácky my nejsme zvědaví! Já osobně jsem se chtěl v klidu nasnídat, vyluštit si křížovku, potom posvačit na zahrádce, přečíst si nějakou naučnou knihu a místo toho tu mluvím na něco, co vlastně ani z fyziologického hlediska nemůže existovat. Vy mě matete!“ vyčinil Písk onomu něčemu, co vlastně nevěděli, co je. „Já jsem Rudolf,“ představilo se ono něco stydlivým hlasem. „No, je to Rudolf,“ opakoval stručně Hubert. „Joo, tak to je Rudolf,“ konstatoval na to Vous, kterému tato informace stačila ku spokojenosti a pokračoval ve své, teď již dopolední hygieně. „Jaký Rudolf? My neznáme žádného Rudolfa.“ nedal se Písk jen tak odbýt. „Já jsem Rudolf a žiji v tomto domě již sto let.“ „Tak to bude jistě nějaký omyl, protože co my pamatujeme, tak tu nikdy žádný Rudolf nebydlel. Nikoho takového jsme neviděli, o tom musím něco vědět. Obzvlášť, když tady kocour už má taky dobrou stovku za sebou.“ „No dovol!“ ohradil se Vous na Píska, „nepřeháněj, jo?!“

Hlas „nikdo“, co se představil jako Rudolf, se ale snažil být zdvořilý a vše chlupáčům trpělivě vysvětloval. „Jmenuji se Rudolf a bydlím tu již sto let. Jsem duch. Duchem jsem dvacet let a stále v tomto domě.“ „Námitka!“ znovu ho přerušil Písk a rozčileně mával pacičkami, aby na sebe víc upozornil. Jenže to už ani Vous nevydržel a vyžádal si ticho v soudní síni. „Říkal, že je duch!“ rozbrečel se ke všemu Hubert a soukal se stále hlouběji do Vousova kožichu. „Nemohli jste mě vidět, nechtěl jsem se vám ukazovat. Až teď. Je mi smutno a potřebuji vaši pomoc!“ „Naši pomoc? No výborně! To nám ještě scházelo! Takže tu snídani prostě dneska nedojím,“ plácl vztekle lžičkou Písk a vzdával veškeré naděje na klidný den. „Když už nám tu, pane Rudolf, narušujete běžný a poklidný chod domácnosti, můžete se nám alespoň ukázat? Abychom tedy na vlastní oči viděli, s kým máme tu čest?“ „Nemůžu,“ odpověděl Rudolf skromně a jeho hlas zesmutněl. "Někteří duchové to umí, ale já nemám tolik sil. Ale i tak mě můžete vidět svou vlastní vůlí... ale jen v případě, že se přestanete bát a ztišíte svou mysl. Kdo se mě bojí, je zatížený a díky tomu necítí mou energii.“ To ráno mluvili opravdu dlouho. Písk se neustále rozčiloval, protože nechtěl věřit, že skutečně mluví s duchem, Hubert byl doslova přilepený k Vousovi a Vous si nenechal narušit svůj klid. Vysvětloval Rudolfovi, že mu nemá upíjet mléko od Anežky a Rudolf zase vysvětloval jemu, že musel. Potřeboval na sebe nějak upozornit. Energie duchů je omezená. Nikdy vám nechtějí ublížit, ale když něco za života na zemi nestihli, snaží se to dohnat po smrti. Tím pádem na sebe musí nějak obrátit vaši pozornost. Pro tyto případy má každý duch své vlastní možnosti, dle jeho vyspělosti. Například takový duch, který za života nedělal lidem kolem sebe nic zlého a snažil se být dobrým člověkem, je učenější než takový, který například kradl, lhal nebo byl dokonce hrubý na druhé. Dobrý člověk dokáže po smrti doslova kouzlit, protože nasbíral mnoho láskyplné energie. Tak třeba Rudolf nebyl za života na zemi zlý člověk, ale nadělal mnoho chyb. Dělat chyby sice není nic špatného, chybami se člověk učí, ale ještě se toho nenaučil tolik, aby byl schopný tvořit tolik, co jeho jiní zkušenější kolegové. Po nějaké době i Písk pochopil, že proti skutečnosti, že mluví s jakousi mlhavou entitou, čili s čímsi, co se podobá člověku, ale člověkem není, nic nenadělá a že svou zatvrzelostí jen brání tomu, aby se něco dozvěděl. Nicméně nechtěl, aby mu nové věci zasahovaly do jeho zvyků. Měl rád svůj klid a změny přijímal jen těžko. Rudolf vyprávěl svůj příběh dlouho. Mluvil o čase, který už žije ve starém domě jako duch, o všem, co se za ta léta přihodilo, ale hlavně o tom, proč se chlupáče rozhodl oslovit. Byl zoufalý ze své situace. Nechtěl už trávit čas mezi nebem a zemí, pozorovat živé a pomalu zapomínat vše, co sám prožil, ale cítil, že ho v domě stále něco drží. Nevyřešené věci, které nestihl za svého života. „Proč se prostě nesebereš a nejdeš si do toho vašeho světa duchů?“ zeptal se ho, už trochu zvědavě, Písk. „Nemůžu,“ odpověděl Rudolf a hlas mu opět posmutněl. Nevěděl, jak svůj pocit popsat. „Můžu jít kdykoli se mi zachce, ale to je právě to... já ještě nechci.“ Podezřívavý Písk s touto odpovědí vůbec nebyl spokojený a znovu začal svůj detailní výslech: „Počkej, počkej... vždyť jsi nám právě před chvílí řekl, že už chceš jít domů, do světa duchů a teď zase říkáš, že nechceš odejít odsud? To mi trošku neštimuje!“ „Ano, je to tak!“ nenechal ho Rudolf rozvést další nenechavou myšlenku. „Já už chci mít klid,“ pokračoval „chci jít domů, do světa duchů... ale cítím, že jsem zde ještě něco nevyřešil. Kdybych odešel domů bez pěti důležitých věcí, které mám udělat, klid bych nenašel. Stále by mě to táhlo sem.“ „Ano, já tomu rozumím,“ nadšeně vypískl Hubert, který už se Rudolfa pomalu přestával bát. „Rozumím tomu tak, že ti nikdo nebrání jít domů, ty sám těch pět věcí, pro svou potřebu a klid na duši, chceš splnit,“ rozsvítil Hubert nadšeně svá blikadla - totiž oči. „Ano, ale jak už jsem vám řekl, moje energie je omezená. Musel bych tu trávit ještě další stovky a stovky let. Ba co dím, možná tisíce!“ Je nutno přiznat, že chlupáčům se do pomáhání cizímu hlasu, který jim jen tak z ničeho nic vstoupí do života, moc nechce. Žijí si v domě dlouho spolu, celkem spokojeně a nevědí, co mohou od Rudolfa čekat. Zda je tím, za koho se vydává a zda to celé, co jim tu vypráví, skutečně vede k jeho odchodu. Vous je ukázkový flegmatik. Takzvaný salámista. Věci nechává plynout tak, jak přijdou a nevadí mu do té doby, dokud nenaruší jeho klid. Jídlo, pohlazení od Anežky, sluníčko a spánek. To je jediné, co chce. Písk nemá rád změny a urputně se jim brání. Žije v představě, že vše může zvládnout rozumem a také, že rozum je jediná věc, na kterou se v životě může spolehnout. Jediný, kdo by byl ochotný se vzdát své rutiny, je Hubert. Hubert je myšák hravý, s dětskou povahou, rád přijímá nové výzvy, které slibují nějaké to dobrodružství a legraci. Jenže bez svých kamarádů by nic nezačal. Rudolf viděl, že to vzal ze špatného konce a snažil se dát chlupáčům čas na rozmyšlenou.

Nejlépe vždy uděláte, když dáte druhým prostor. Prostor přijmout novou informaci a možnosti, které k vám s ní přicházejí. Jenže to chce svůj čas.

Dny od seznámení se s Rudolfem plynuly a ubíraly se stejným směrem jako každý jiný den předtím. Rudolf dal o sobě občas vědět tím, že svou energií již neplýtval na zbytečnosti, jako je hýbání pantoflemi. Snažil se být užitečný a pomáhal chlupáčům s jejich denními povinnostmi. Rád by si jejich pomoc zasloužil. Uvědomil si, že nic není jen tak, že člověk může brát jen tolik, kolik dává. No, nejen člověk. I duch! Nejvíce se za tu dobu sblížil s Hubertem, který měl, už po velmi krátké době, Rudolfa rád. Tedy... jeho hlas, do té doby ho totiž stále nikdo nezahlédl. Řekli byste - vždyť přece když ztišíme svou mysl, nebudeme se rozčilovat a nebudeme se bát, Rudolfa ve tmě uvidíme. Je to prosté. Písk ani Vous nechtěli nic měnit, takže duchy ani vidět nepotřebovali a Hubert? Ten, ač si s Rudolfem stále více rozuměl, měl pořád někde hluboko uvnitř sebe... strach. PĚT ÚKOLŮ PRO RUDOLFA Byl to takový zamračený den. Venku pršelo a černé mraky honily jeden druhého. Ve vzduchu jste mohli cítit studené vlhko, až se chlupáčům dělaly malinké kapky kolem čumáčku. Hlásila se paní zima. Večer už přicházel držet stráž dříve a dříve, aby si den mohl déle odpočinout. Sluníčko bylo také mnohem dříve ospalé, než tomu bylo v létě. Mlžila se okna a dalo se na ně prstem kreslit cokoli, co vás jen napadne, což měl Hubert moc rád. Kreslil si svou nemotornou tlapkou různé myšáky, domečky se zahrádkou a ovocným stromem a letos mu v tom pomáhal i Rudolf. Za tu dobu, co trénoval a snažil se se svou energií nějak pracovat, dovedl již mnohé. Jako je třeba obraz Mony Lisy na zvlhlou okenní tabulku. Písk se tvářil, že ho to nijak nezajímá, ale přeci jen - Mona Lisa, to je pojem! Po očku sledoval Rudolfovo umění a s každou další kresbou na okně byl zvědavější. „Pánové, tam je zima!“ přišoural se zmoklý Vous svými kočičími dveřmi do domu. „Nemohli bychom si rozdělat oheň v krbu? Zahřejeme se, prospíme, osušíme a hned nám bude hezky.“ poprosil a olízl si prochladlou tlapku. „Já vám pomůžu,“ zněl ochotně Rudolfův hlas, pro kterého rázem orosená okna přestala existovat. „Zrovna mě začalo bavit dívat se, jak kreslíte,“ rozmrzel se Písk, ale protože mu samotnému nebylo dvakrát teplo, rozhodl se Vousův návrh převzít do svých rukou. „Jupííí, bude se rozdělávat oheň!“ zaradoval se Hubert a nadšeně běžel pro klacky, kus papíru a samozřejmě - sirky! Bez nich by to nešlo. Jenže by to ani nebyl Hubert, kdyby po cestě o něco nezakopl. Letěl chlup nechlup za nosem, povedly se mu při tom dva, tři kotrmelce a co čert nechtěl, padnul přímo do Vousovy misky s vodou. Z nějakého loknutí se Hubert vylíže, ale sirky to odnesly ze všeho nejvíc. „No výborně!“ řekl Vous se vší ironií, co v sobě našel. „Chceš mi říct, že jsi naše poslední sirky vymáchal ve vodě!?“ syčel na Huberta tak, jak to jen kočky dovedou. "Já ti nechci nic říct," nechápal Hubert Vousův slovní obrat a ždímal si svůj mokrý modrý kabátek. Vous při představě, že se neosuší a nevyhřeje si kožich u ohně, mrskal vztekle svým zrzavým ocasem, div s ním Huberta neshodil zpět do vody. „Klid, Vousi! Udělám, co bude v mých silách!“ ozval se tichý Rudolfův hlas, „ale mějte se mnou trpělivost!“ poprosil. Mokré klestí rozházené kolem Vousovy misky začalo poletovat vzduchem i s rozmočeným papírem a sirkami. Vše se společně roztočilo takovou rychlostí, až to připomínalo malý vzdušný vír. Nejprve se začaly uvolňovat drobné kapky, ale Rudolf s točením nepřestával... točil a točil dál až se veškerá voda uvolnila a cákala všude kolem. Rudolf, který měl dobrý úmysl vysušit mokré věci tak, aby bylo možné s nimi rozdělat oheň, nedomyslel tu skutečnost, že pak mokré bude vše kolem. Včetně Pískových naučných knih, na kterých si tolik zakládá.

„Bože, co jsi to udělal? Rudolfe!“ přiběhl Písk vyděšeně ke svým knihám, kterým se vlhkem rozvlnily listy. Deskám vlhko také zrovna neprospívá a na jejich povrchu se udělaly zbobtnalé skvrny. „Rudolfe!“ pokračoval Písk, „jdi už pryč! Od té doby co si se rozhodl, že nás budeš mučit svou přítomností, je všude kolem nás jen samý chaos!“ zakřičel a zběsile sbíral své navlhlé knihy. Knihy jsou pro Píska velmi důležité. Nejen, že jsou zdrojem informací, ale chová k nim také zvláštní úctu. „Knihy...,“ říkává vždycky, když jednu z nich otevře, „...jsou jako domov, do kterého se vracíme za špatného počasí.“ Rudolf nic neřekl... v místnosti, ve které chlupáči stáli, se náhle trošku setmělo. „Rudolfe?“ zavolal Hubert, ale odpověděly mu jen kapky, co bubnovaly na parapet. „Rudolfe?!“ zavolal znovu, ale tentokrát hlasitěji. Nic... „Tys ho zahnal, Písku!“ natahoval Hubert k pláči. „Ano! Zahnal! Není ho škoda!“ zamrskal Písk vztekle fousky, popadl zvlhlé knihy a utíkal pryč. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek. Na jednu stranu byl naštvaný na Rudolfa za to, co udělal a na druhou stranu na sebe, že byl na něj zlý. „Snažil se nám pomoci,“ říkal si tiše Písk, ale rozum mu zase povídal, že chtěl pomáhat jen proto, aby získal jejich přízeň, protože je potřeboval pro plnění úkolů. Písk se zachumlal do pelíšku, ouškama si přikryl oči a ocásek smotal mezi packy. Po nějaké chvíli rozčilením usnul a probudil se až za tmy. Ne nadarmo se říká „ráno moudřejší večera“, i když tady to bylo spíše naopak. Byl to večer moudřejší rána... no prostě, spánek pomohl Pískovi uklidnit myšlenky. Mrzelo ho, jak se k Rudolfovi choval. Knihy už byly tou dobou dávno suché! Rozčiloval se pro nic za nic.

Smutně se procházel po chodbě a přemýšlel... nad posledními měsíci, které trávili s Rudolfem. Uvědomil si, že mu vlastně ten hlas, který se vždy objevil znenadání a vykouzlil nějaký zázrak, přirostl k srdci. „Jsem já to ale horká hlava,“ říkal si a najednou...v dálce ve tmě viděl malé, bělavé světélko. Zapomněl na všechny dosavadní starosti, zvědavost ho přemohla a šel se podívat blíž, co to tam svítí. Světélko pulzovalo stále na stejném místě a co chvilku bliklo tak rychle, že Písk nevěděl, zda to nebylo jeho vlastní mrknutí. Když přišel blíž, uviděl průzračnou zářivou postavu muže, která sedí u starého koženého kufru a její záda se prohýbají starostmi. Ten starý kufr, jehož kůže popraskala časem, byl plný černobílých fotografií. Jednu fotografii držel v ruce... totiž vlastně nedržel, protože jeho ruce spočívaly v klíně, ale fotografie se vznášela v úrovni jeho rukou. Očividně si ji prohlížel a vypadal velice smutný. Písk byl ohromený tím pohledem, doposud v jejich domě nikoho takového nespatřil. Sedl si tiše opodál a pozoroval světélkující postavu. Cítil její smutek a cítil její beznaděj. „Maruško...,“ řekl zastřeným hlasem muž, dívaje se na ohmatanou fotografii ženy. Krásné ženy s hlubokýma, moudrýma očima. „Maruško...,“ vzdychl znovu, „za života jsem se nadělal hloupostí a ani teď neumím být dobrým přítelem pro ty, které mám rád. Přál jsem si splnit vše, co mě tíží ještě ze života na zemi, abych mohl jít do nebe. Za tebou. Ale oblíbil jsem si ty dva myšáky a líného kocoura. Věřil jsem, že tu mám nějaké poslání - pomáhat jim na jejich cestě životem. Pomáhat a být jim užitečný. Jenže asi... neumím být užitečný. Tak jako jsem to neuměl kdysi.“ Pískovi došlo, že tenhle průsvitný muž je Rudolf, ale nerozuměl tomu, jak je možné, že ho najednou vidí. My to ale už víme... v jeho srdci totiž došlo k uvolnění, protože si uvědomil, že se nechoval k duchovi správně. Přestal mít na něj vztek, uklidnil se a začal v něj věřit. V tu chvíli tu stál, spolu s ním a s jeho pocity. Nechtěl Rudolfa uvádět do rozpaků a tiše, jako myška... vlastně né jako, ale opravdu myška, odběhl vše vylíčit svým chlupatým kamarádům. Nebylo to jednoduché, protože se na Píska oba zlobili. Nechápali, co to do něj vjelo, nikdy nebýval takový bručoun, i když musel mít pořád poslední slovo, ale když si vyslechli slova omluv a to, co se mu právě přihodilo, hrdost šla stranou. Bylo potřeba vyrazit za Rudolfem, než někam zmizí. Přeci jen byl Písk zatím jediný, kdo ho vidí. Co kdyby se jim někam ztratil a oni už ho nenašli? .... pokračování v knize Pět úkolů pro Rudolfa, kterou najdete ve svém knihkupectví :)


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

© 2023 by Marian Dean. Proudly created with Wix.com