Ochutnávka knihy Něco vymyslíme, Jonáši!

Aktualizace: bře 2

Omluvte případné překlepy a chyby, na blogu zveřejňuji text syrový tak jak ze mě vyleze a přiznávám, že ho po sobě nečtu :D Tento můj nešvar se však samozřejmě netýká knih ;) Něco vymyslíme, Jonáši! Napsala: Pavla Šebková Kuchyňské tajemství


Jednoho zimního večera, když už šla celá rodina spát, to začalo v kredenci pěkně šramotit. Jonášek, ten nejmenší z rodiny, má velice dobrý sluch a zaslechl z kuchyně ten šramot. Mimoto má každý den problémy s usínáním a do postele se mu nechce dlouho do noci. Rozhodl se, že si vezme svou oblíbenou baterku, kterou mu maminka nechávala na nočním stolku a půjde na průzkum.


Jonáš je hrdina! Neměl ani trochu strach.... no možná trošičku... ale PSSST, to se neříká, už je to přece velký kluk! Našlapoval tichounce po špičkách


... "To asi máme v kredenci myšku," pomyslel si a skoro ani nedýchal, jen aby ji nevyplašil. Když došel do kuchyně, zaslechl jemňounké hlásky a jejich rozhovor. "Jsem celý zaprášený," řekl medový hlásek - asi tak medový, jako když dědeček vypráví pohádky. "A já mám bolavé ouško," postěžoval si jiný hlásek. A vtom se začala pomalu otevírat dvířka od skříňky, kam maminka dává hrnečky. Jonášek zvědavostí vykulil oči, ale pořád byl opatrný. Jsou to snad skřítci?

Sedl si tiše na stoličku pod dřez, aby ta stvoření nevyplašil a pozoroval, co se bude dít. A to už se dvířka otevřela dokořán a z poličky vypochodoval nejdříve jeden hrneček - malovaný, s modrými květy - a za ním hned druhý. "Ten mi včera upadl..." vzpomněl si Jonáš. "Nalomil jsem mu ouško," zamrzelo ho a pochopil, kdo si to před chvilkou na to bolavé ouško stěžoval. Po chvíli už z kredence vyťapkal třetí hrneček, velmi starý. To byl maminčin sváteční, potom ale dostala od tatínka k narozeninám jiný a tenhle už nepoužívá.

Všichni tři přátelé se postavili na okraj dřezu. Jeden z nich hlasitě vzdychnul a začal povídat. "Už dlouho jsem se pořádně neohřál v teplé vodě... měl jsem rád ty naše plavecké dny. Všude kolem voňavá pěna a člověk tu potkal spoustu přátel. Když jsem tu byl naposledy, zapovídal jsem se s paní Vidličkou. Ale to už je dávno... teď místo toho stojím vzadu v polici, práší se na mě a nikdo si mě ani nevšimne. Ani Jonášek už si do mě čaj neudělá, natož aby ze mě maminka pila kávu, když jí přijde kamarádka."

"Ále nestěžuj si," přerušil ho květovaný hrneček a spustil on svoje lamentování. "Buď rád, že stojíš pěkně v koutě a nikdo si tě nevšímá! To já! Já mám důvod ke stížnostem! Tatínek si do mě dělá kávu i čtyřikrát denně, nechává ve mě zaschnout lógr, kolikrát mě ani neumyje a já jsem z toho už celý zabarvený. To už nikdy neumyju! Za chvíli mě jistě vymění za čistý hrneček s krásným bílým vnitřkem." Vtom vzdychl třetí hrneček a začal si stěžovat také: "Pánové, to není nic proti mému trápení... podívejte, mám natržené ouško. Brzy mi jistě upadne celé a to půjdu rovnou do koše."

Najednou ty jejich nářky přerušila houbička na nádobí, která už to vůbec nemohla poslouchat. "Tak dost," zvolala a začala hrnečkům domlouvat: "Tedy já vážně nevím, jak můžete takhle mluvit. Co myslíte já? Mám pořád něco na práci, pořád něco umývám, chvíli se nezastavím a stěžuju si snad? Podívejte, to přece nejde, takhle pořád fňukat... mějte trošku radost ze života! Pojďte - přestaňte brečet, užijeme si volný večer. Napustíme si dřez, zavoláme pana Jara a pěkně si zaplaveme." Tenhle nápad se hrnečkům moc líbil a nenechali se dlouho přemlouvat. Stoupli si jeden na druhého, tak aby houbička mohla vylézt nahoru a pustit teplou vodu. Pan Špunt, který tomu celému přihlížel, pochopil velmi rychle. Nikdo mu nemusel nic vysvětlovat. Zašpuntoval dřez a už se voda plnila až po okraj, až jí bylo spoustu na koupání. Celou noc tam spolu dováděli, smáli se a nikoho už ani nenapadlo si stěžovat. Naopak... byli rádi, že je ty jejich bolístky daly takhle pěkně dohromady a domluvili se, že se budou scházet každý večer.

Jonášek byl samou zvědavostí a nadšením, co všechno slyšel, tak unavený, že pod dřezem na stoličce usnul a až ráno ho tam našla maminka.

Neprozradil to krásné tajemství, na které v noci přišel. Věděl, že dospělí na tyhle věci nevěří. A Jonášek je hodný chlapec... hned při snídani si do starého hrnečku udělal medový čaj a řekl mamince, že už jiný hrníček používat nebude. Ten s modrými květy hezky vymyl, až zářil do všech stran... a třetí hrneček? Nezapomněl na něj. Ouško mu přilepil vteřinovým lepidlem...


...a čas od času to večerní plavecké řádění chodil potají sledovat.





Věrný kamarád


Ulice prázdná, všude ticho a klid, jen v pozadí jsou slyšet kapky a jejich šumění. To když už je po dešti, ale ony ještě spěchají dopadnout na zem. Když se v tom šumu pořádně zaposloucháte, můžete slyšet ještě něco jiného. Třeba to, jak dýchají domy. Doslova funí! Jeden dům si pomlaskává, protože upíjí ze svého okapu vodu, která mu tam právě dopadla. Čerstvě spadenou mají nejradši. Jeden dům chrápe jako starý loupežník. Představte si, že se vymlouvá na to, že má zrezivělé panty. "Já nechrápu! Vržou mi dveře!" říká vždycky, když sám sebe svým spacím chrochtáním probudí. Domy skrývají spoustu tajemství. Nedivte se - celé dny v ulici důstojně přihlížejí na veškeré dění kolem. Stojí pevně na svých základech a nemůžou se nikam hnout. Když budete chtít, tak za malý úplatek vám dům nějaké to tajemství prozradí. Třeba za vydrbání oken nebo schodů. To mají domy moc rády. Ještě lepší úplatek je, když v pokoji naleštíte parkety... to se pak dům usmívá, spokojeně mlaská a prozradí co budete chtít. Jeden takový příběh, na který domy rády vzpomínají, jsem si nechala vyprávět.

Bylo to za zimního večera, když už šlo celé město spát a mráz kreslil na okna svá umělecká díla. Domy pomalu zamykaly vchodové dveře a chystaly se vyprávět si strašidelné příběhy, jako každý večer. Nejednoho člověka už svými příběhy vyplašily. Třeba tím, když stínem kreslily strašidla na stěny. Je to tak - není se čeho bát! Když uvidíte ve svém pokojíčku, třeba na stropě, nějaké strašidlo, můžete si být jistí, že si domy povídají historky. Stačí rozsvítit a všimnete si, že strašidlo bylo vyrobeno. Například stínem židle a přes ní přehozeného kabátu.

Bylo to tedy večer v zimě a domy už se chystaly, že si budou povídat, když v tom uslyšely slabounké kňučení. Jeden z domů tehdy vymrštil garážová vrata, aby se mohl podívat za roh, kdo to tam vydává ty nešťastné zvuky. Představte si - malé štěňátko! Krásný hnědý pejsek s velkýma ušima seděl ve sněhu a plakal, protože ho zábly tlapičky. "Co tu děláš v té zimě, škvrně?" zeptal se starší dům a vrzl starostlivě pantem. "Já byl dárek... pro malého pána, ale brzo jsem ho omrzel," vzdychl pejsek a olízl si zmrzlou tlapku. Domům z toho bylo smutno. Krásná vila se začala rozčilovat, jak mohou být někteří lidé tak bezohlední. Ještě chvilku domy burácely rozčileně okapy až jeden řekl: " Pojď se schovat ke mně do chodby, nefouká sem, bude ti tu tepleji - i když je podlaha studená" a mávl okenicí směrem k průjezdu, kde se mohl pejsek schovat. Celá ulice najednou zapomněla na vyprávění strašidelných příběhů a snažila se něco vymyslet. Chtěla pejskovi nějak pomoci, jenže jak. "Jsme jen domy, nemůžeme se o pejska postarat. Kdo mu dá jídlo a pití? Kdo mu udělá pelíšek, aby měl v zimě kde spát?" ptala se starostlivě novostavba s krásnou zelenou omítkou. Ta ještě neměla tolik zkušeností jako jiné domy, které tu stály již celou věčnost a leccos už mohly okoukat. "Nebudeme naříkat," řekl dům s garážovými vraty. "Musíme pejskovi nějak pomoci! Tuto noc nějak přečkáme, pejska zahřejeme a ráno, až začnou chodit lidé do práce, jistě půjde kolem nějaký hodný člověk, který to tak nenechá."

"Ano, ano!" přidaly se ostatní domy. "Lidé jsou hodní, starají se o nás, jistě se postarají i o pejska" zvolal někdo a v ulici se to začalo opět radovat.

"Tomu bych moc nevěřil!" přerušil jejich pozitivní naladění dvoupatrový dům, který stál na konci ulice tiše a nikdy se do rozhovorů moc nezapojoval. Všichni ho znali pod přezdívkou Činžák-Mrzout a nikdo se s ním moc do řeči nedával. "Moc bych tomu nevěřil," pokračoval Mrzout, "lidé nejsou tak hodní jak si myslíte. Kdybych vám měl vyprávět, co všechno už se v mých bytech dělo. Lidé jsou povrchní, ničeho si neváží. Podívejte, jak jsem dopadl já." Otevřel vrata do průjezdu a opravdu! Měl celé zdi okopané a pomalované všelijakými klikyháky. Za špinavým vzhledem bylo vidět, že to kdysi býval velmi krásný dům. Schodiště i zábradlí - vše ruční práce. Zdobené dveře, které hyzdila vybitá okna. Na podlahách měl Mrzout zašlapané nedopalky a dokonce i odpadky. Paní Vila z toho pohledu, chudák, málem omdlela. Celou ulicí to opět zaburácelo a ti mladší ztráceli naději. Mrzout viděl, jak špatně to na všechny zapůsobilo, zavřel vrata a pokračoval ve své řeči: "Ale neztrácejme hlavu! V prvé řadě musíme sehnat pejskovi nějakou přikrývku, aby se trochu zahřál a přečkal tak s námi noc." dokončil větu a rozhlédl se tázavě po ulici, jako by se tak chtěl zeptat, zda někdo o něčem takovém neví. Nečekal dlouho. Rozvrzaly se okenice v celé ulici, jak všichni hledali, jestli někde nemají pro pejska něco na přikrytí. A přece! Novostavba se zaradovala, že jí lidé nechali na verandě na stole ubrus. "Tuto noc ho postrádat nebudou," zasmála se a už ubrus plivla směrem k domu, kde se pejsek schovával na chodbě.





"Usnul" řekl tiše dům, který ho přikrýval a dojatě se usmál. "Teď už ti bude teplo, maličký," něžně špitla vila, která se už vzpamatovala z šoku. "Co navrhujete dál, pane Mrzout?" řekla ještě a naznačila tak, že si v ulici váží jeho zkušeností. "Co navrhuji? V domě kde pejsek spí, bydlí malý Jonášek. Už dlouho nemá žádného kamaráda a bývá často smutný. Myslím, že by jim to pomohlo oběma."

"Ano!" zaradovala se zase celá ulice. A to dokonce tak hlasitě, že se v některých oknech rozsvítilo. "Pssst, budíme lidi," zasmála se vila a dodala tiše: "nezbývá než tedy počkat do rána, až půjde Jonášek do školy. Pejska přemístíme před dveře jejich bytu a uvidíme, jak to dopadne."

Krásně to v ulici celé vymysleli, plán neměl jedinou chybičku, jen výsledek byl trošku pozměněný. Domy totiž zapomněly, že maminka s tatínkem odcházejí do práce dřív, než Jonášek do školy. Ti tak na pejska při odchodu z bytu málem šlápli. Ale všimli si včas toho uzlíčku. Maminka nejdřív trošku vyděšeně odkryla ubrus, ale když viděla spící štěňátko, dojetím se jí zalily oči slzami. "Tatínku podívej, takové klubíčko." řekla vysokým hláskem, což pejska probudilo. No a pejsek na nic nečekal a dal se okamžitě do zběsilého pusinkování jich obou. Poskakoval radostí sem tam, jakoby už dávno byli všichni přátelé. Tatínek neodolal a vzal ho do náruče: "Jak mu budeme říkat?" zeptal se maminky. Ani na moment ho nenapadlo, že by si ho nenechali. "To ať rozhodne Jonášek," usmála se maminka, "bude to jeho kamarád!" Ještě chvilku se s pejskem láskyplně mazlili, dali mu najíst a protože už opravdu museli jít do práce (jinak by přišli pozdě), domluvili se, že dají pejska Jonáškovi do pokojíčku. Ten bude koukat, až se probudí, že má nového kamaráda.

Domy rády na tenhle příběh vzpomínají, vidí denně jak šťastní spolu ti dva jsou.

A Jonášek? První, co řekl, když se ráno probudil, bylo: "Budu ti říkat Hafík!"


17 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše