Buďme muži skutečnou ženou


V poslední době nějak přemýšlím nad tématem ženství....nad rolí ženy - co je jejím úkolem v životě (kromě těch osobních) a čím dál víc zjišťuju, že se mi líbí být ženou. Často kolem sebe slyšíme známé, kamarádky, kolegyně jak si stěžují na to, že jsou ženy. Říkají, že to mají v životě mnohem těžší než muži, musí v životě víc pracovat (zaměstnání a domácnost), víc trpět (menstruace a porod) a odměnou je jim za to jen mužovo nepochopení, ignorace a sobeckost. Často slyšíme známé (a je vlastně jedno jestli jsou to chlapi nebo ženský) jak si na své drahé polovičky stěžují a vyjmenovávají vše co dělají špatně.

Teď ale mluvím jen o ženách a jejich úkolu, takže chyby chlapů z toho na chvíli vynechme...

Když vynechám ten fakt, že si to všechno děláme my samy. Napříč historií jsme chtěly být mužům rovny, chtěly jsme mít stejné možnosti jako oni, stejná práva...a nedošlo nám (jako ženám) že na to vlastně jdeme zcela špatně. No neřeknu jak na to jít líp nebo jak se to vlastně mělo celé udělat...tak chytrá zas nejsem. Jenom chci sdílet pár svých úvah a to jak tuhle problematiku vnímám já.

Nuže - chtěly jsme mít stejná práva. Také chodit do práce, také vydělávat peníze, mít stejné pozice. Chtěli jsme aby se mezi námi a muži nedělaly rozdíly. Najednou nám však vadí...když muži zmlknou a prostě snáší, že tomu tak je. Vadí nám když nám nepřinesou kytku, vadí nám když nám zavřou dveře před nosem, když nás nechají tahat těžké věci nebo zaplatit útratu na rande. Vadí nám když s námi otevřeně mluví o sexu, když se k nám chovají hrubě a hulvátsky, vadí nám když nás uhodí. Co tedy chceme? Aby nás vnímali jako ženy? Nebo stejně jako všechny...tedy jako muže? Chlap se s chlapem ale baví otevřeně o sexu, prdne si když potřebuje, nebere za druhýho tašku a už vůbec mu nepodrží dveře! Chlap chlapovi prostě jednu plácne když ho štve a jde se dál. Ještě trochu jiný úhel - vy přinesete manželovi kytku? Vy mu podržíte dveře? Vezmete za něj tašku? Neee - to je divný že jo? To se nehodí a nedělá a on by to asi ani nepřijal, cítil by se trapně. No...tak proč my to požadujeme? Máme přece stejná práva, chceme aby nás muži brali jako sobě rovné... přijde mi, že jsme si tu rovnost, ale trochu popletli s tlačením se do role, která nám nepatří. Nadáváme když nám chlap doma nepomůže s nádobím...jsme tak utahané z práce a čeká nás další šichta doma? Oni si to ale nevybrali...to my jsme si to vybraly.

Myslím, že je na čase přiznat si, že jsme chtěli hrát jinou roli než jaká nám patří. Myslím...že je na čase přiznat, že všechny ty ženské problémy jako je bolestivá menstruace, rakoviny prsou a vaječníků, prolaps dělohy atp atp jsme si způsobily samy. Jako by nám naše tělo říkalo - potlačuješ své ženství? Nechceš být žena? Chceš být jako muž? Dobře...nepotřebuješ prsa, dělohu, vaječníky... Ale pojďme na to od lesa:

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, čím jsem si zasloužila svoje štěstí na chlapy. Ano chodila jsem s několika a vztah z nějakého důvodu skončil...zkrátka mělo to tak být, ale to ještě neznamená, že by ti chlapi, se kterými jsem chodila, byli v něčem špatní. Vždycky jsem zkrátka chodila s klukem pozorným, vtipným, pracovitým...s takovým, kterému nedělalo problém mi pomoct s domácností, s takovým který by mě neurážel, neuhodil, neponižoval...a ten současný (a já doufám, že i poslední) je z nich největší gentleman. Než jsem začala chodit se svým budoucím manželem napsala jsem si na lístek představu o tom jaký by měl být. A říkám upřímně, že jsem netroškařila...nešetřila jsem s ničím. Zvolila jsem si pro sebe roli ženy...chtěla jsem být hýčkaná, milovaná, obdivovaná a chtěla jsem mít čas na svou práci. Tzn, že jsem chtěla být žena v domácnosti..abych měla prostor pro psaní a ilustraci knih, pro vyrábění, točení videí atd atd

Nevěřila jsem svým pocitům když mi takový muž do života skutečně přišel. Těch bodů bylo na papíře cca 30...všechny splňuje do puntíku. Ze začátku jsem si ještě hrála s představou, že to tak jen chci vidět. Že si ho idealizuju, že je to jen počáteční zamilovanost a zbytek se ukáže časem. Dnes můžu říct s jistotou, že můj přítel je skutečný dosud žijící exemplář - gentleman. Vyhovuje mu, že jsem doma, že nechodím do práce...mám tak čas na pomoc na jeho farmě a na svou uměleckou činnost. Obdivuje co dělám, každý den je tak krásně neskrytě nadšený z toho "co všechno dokážu" a "jak jsem šikovná". Je pozorný, často mi říká jak mi to sluší, dělá mu radost když si koupím něco nového na sebe, když přijdu od kadeřnice a on obdivuje jak si umím vybrat. Když je mi zle postará se o mě, pomůže mi v domácnosti i přes to, že já vlastně do "práce" nechodím, pracuju z domu. Děkuje za každou vyžehlenou košili, píše mi pravidelně sms ve kterých mi přeje krásný den, každé ráno když odchází do práce...loučí se pohlazením a se slovy "miluju tě" a to ještě šeptem...protože já v tu dobu ještě ležím v posteli a mám v plánu pokračovat ve spaní. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál..ty pozornosti jsou v každém jeho činu, v každé jeho větě...

Kdo došel ve čtení až sem buď si teď říká typické věty, které slýchám často - zamilovaní, to je přejde nebo právě něco o tom jak si ho idealizuju nebo že kecám. No myslete si co chcete...myslete si klidně, že jsem zas jen jedna slepice co zkrátka má víc štěstí než rozumu a nebo se zkuste zastavit a čtěte dál.

Moje úvaha je, že klíč je právě v tom přijetí vlastní role. Přijetí vlastního ženství.

Říká se, že muž je hlava a žena krk, který tou hlavou hýbe. Říká se, že žena je ozdobou muže.

Představuju si bájné bojovníky, kteří dobývali města pro svou milovanou a jí pak padli k nohám. Ona by nebyla schopná dobýt město, neměla by na to sílu ani povahu a on? Nebýt jí...taky by tu sílu neměl, neměl by důvod...neměl by energii a motivaci. V tom je podstata ženské role. Žena má čekat na svého hrdinu, vytvářet pro něj teplo domova, dělat se krásnou a přitažlivou a potom vyčistit muži rány z boje, říct mu jak je silný s tím největším obdivem co v sobě má. Nasytit ho, napojit ho, dát mu pocit důležitosti, dát mu najevo, že tam čekala jen na něj. Vzhlížet k němu a tím vytahovat to nejlepší co v něm je. Žena má za úkol dělat muže lepším, protože nemá fyzickou sílu vytvořit to co on, zato má mentální sílu kterou ho zásobuje.

Ano...tohle se dá jednoduše přeložit do slovníku většiny nešťastných manželek. Jo takže já budu čumět doma, čekat až on milostivě přijde a když se konečně uráčí ještě ho budu obskakovat a pochlebovat mu. Tak se to dá říct taky a můžete to tak dlouhé roky dělat...výsledkem je ale jen to, že se cítíme nešťastné, nemilované, jsme vyčerpané a vyhořelé...protože ve vší té energii co dáváme neni kapka nazpět. A nakonec? Přijdou pocity zbytečnosti a úvahy nad tím co by bývalo bylo kdybych si raději vzala Pištu Hufnágla.

Když ale změníme svůj pohled a představíme si toho hrdinu, který právě skolil mamuta, aby nakrmil naše děti...když v něm uvidíme tu úžasnou mužskou aktivní energii která má sílu lámat skály, vrátí se nám to v podobě čisté, bezpodmínečné lásky. Vrátí se nám to v jeho vděčnosti, ve které bude pocit, že jedině já a žádná jiná ho nemůže učinit šťastným a že já jediná jsem důvod jeho žití. Vrátí se nám to v záři jeho očí....kterými se na nás bude dívat jako na tu dokonalou a nejdokonalejší, i když jsem zrovna s nudlí u nosu protože mam chřipku, i když mám zrovna o pneumatiku navíc, i když mám zrovna menstruaci a brečím u romantického filmu.

A po tom přece všechny toužíme..nebo ne?

0 zobrazení

© 2023 by Marian Dean. Proudly created with Wix.com